No tears left to cry

Četla jsem dnes článek mojí blogerské oblíbenkyně, ve kterém popisovala svoje zkušenosti s jedovatými poznámkami lidí ohledně toho, jak vypadala ona, nebo holky kolem ní, v těhotenství, po něm, nebo kdykoliv jindy. Chytlo mě to za srdce a mám potřebu se k tomuhle tématu vyjádřit taky, ale trochu jinak. Nechci se bavit jen o postavě, postavě, kterou někdo získal díky těhotenství, nebo jen o tom, že je někdo TLUSTÝ. Chci tu psát o tom, jaké jsou moje zkušenosti s tím, jak si někdy lidi neuvědomují, co s prominutím z huby vypustí a jak moc můžou člověku svými rádoby vtipnými poznámkami ublížit.

Jsou tu častější situace, jako to, že někdo přibere a lidi hned mají potřebu to v každé konverzaci vyzdvihnout, nedá jim to se neoptat, že 'jsi zase přibrala'. Jsou tu situace, že někdo řeší, že ses nějak změnila, a tím 'nějak změnila' mají na mysli 'nějak přibrala' nebo po špatném období zmínit, žes 'nějak povadla'. Vždycky se najde někdo, kdo neumí mlčet a musí to říct. Nebo napsat. Pak jsou tu situace jako, že někdo nosí brejle a 'je slepej jako patrona' nebo 'zasranej brejloun'. Situace jako změna vzhledu, která se zrovna nepovedla, moc dobře to víš, ale někdo si prostě rýpnout musí. Spousta jiných a jiných situací.

Tohle se děje. Každej druhej by o tom mohl vyprávět a nejhorší na tom je, že i lidi, kterým se toto děje, to sami dělají.

Každá baba má svůj mindrák, každá víme, že nejsme dokonalá, každá máme něco, co nechceme. I každý chlap má něco, všichni to víme. Každý to bere jinak, někdo se má rád už odjakživa, někdo se na tom snaží pracovat, někdo se nebude mít rád nikdy, protože prostě nechce vidět to krásné na sobě. Přesně takoví lidé, co si něuvědomují, že každý je svým způsobem krásný, přesně takoví jsou ti nejzákeřnější. A je to smutný.

Každá postava je krásná, pokud ji tak umíte prezentovat. Každý obličej je krásný, pokud se o něj umíte starat. Každá povaha je krásná, pokud z ní dolujete to nejlepší. Neznamená to, že když tamhle jedna během těhotenství najednou přibrala tolik, co nikdy, a zůstává ji to i po porodu, že půjdeme a budeme mít nutkání jí to říct. Proč? Ona to o sobě ví. Neznamená to, že když má někdo špatný zrak a nosí brýle, že do něho budu rýpat, že je slepej a nikdy nic nevidí, protože má přece ty brýle. Proč? On to o sobě ví. Neznamená to, že když má někdo od přírody takový a makový vlasy, že půjdu, a budu mu říkat, že má hlavu jak pochc*nou slámu. Neznamená to, že když je někdo malý (myslím výšku), že pokaždé, kdy to půjde, mu budu vytýkat, jak je hrozný prcek a ať se nikam necpe. Neznamená to, že když má někdo takové tváře, takový nos, takové břicho, takové nohy, takové to či takové ono, že mu to budu pořád vytýkat. Nemluvím teď o větách, které občas někdo řekne ze srandy. Nemluvím teď o upřímných názorech kamarádů, který nás zajímá a chceme jeho názor vědět. Každý by si měl umět udělat ze sebe srandu, je to součástí zdravého sebevědomí. Mluvím teď o stále opakovaných vtipech na onu osobu, které už nejsou vtipné. Mluvím tu o stále opakovaných sarkastických poznámkách, které fakt stojí za nic. Mluvím tu teď o lidech, kteří místo aby na každém hledali to hezké, mají potřebu hledat jen to špatné a vymlouvat se na to, že 'je to přece můj názor'. Není to jen tvůj názor, je to tvoje jedovatá poznámka, kterou, ač si to neuvědomuješ, můžeš někomu fakt ublížit. Protože nevíš, jak často to ten člověk slýchá. Nevíš, co se mu honí hlavou, a jak moc ho dotyčná věc trápí. Ty to nevíš. Ty nejsi ten člověk. Ty máš jiné starosti a myslíš si, že ničí starosti nejsou tak vážné, jako ty tvoje.

To je ten problém.

Chtěla bych teď říct něco o sobě. Většinovým problémem je silnější postava, kila navíc. V očích většiny lidí to tak je. Ale spousta silnějších holek si neuvědomuje, že jejich problém není ten jediný vážný. Na světě existují lidi, kteří jsou zase naopak vždycky hubený a přibrat jim nejde. A věřte mi, že častěji ti člověk řekne, že jsi hubená jak párátko, že se ztrácíš před očima, než že jsi tlustá a měla bys se sebou něco dělat. Lidi co tohle říkají, si vlastně neuvědomují, že říkají úplně to samý, jakoby přišli na ulici za cizí holkou, a řekli by jí, že je tlustá jako prase. Věřte mi, nebo ne. Ale ubližuje to strašně moc. Já jsem se sebou spokojená a už to moc neřeším, takže můžu s klidem říct, že když mi občas někdo blízký řekne 'no jo, ty buď ticho s tou postavou', nebo 'prosimtě, ty vážíš 20 kilo i s postelí', tak už mě to nechá chladnou. Ale ať chci, nebo ne, vždycky se mě to nějakým způsobem dotkne. I když si namlouvám, že to ten dotyčný tak nemyslí, vždycky mě mrzí, že to ten člověk má zapotřebí. Milionkrát jsem slyšela, že jsem jak reklama na hlad, milionkrát jsem slyšela, že bych měla začít jíst, abych konečně vypadala jako člověk (nejsem snad člověk?), milionkrát jsem slyšela, že vážím 20 kilo i s postelí, milionkrát jsem slyšela, že nemám právo se k něčemu vyjádřit, když jsem hubená jak párátko a můžu si žrát co chci (sorryjako), milionkrát jsem slyšela, že to moje tričko tamhle, vypadá jak pro desetiletý dítě, milionkrát jsem slyšela, že kdyby se mě někdo dotkl, hned bych se zlomila, i kdyby vítr jen zafoukal. Milionkrát jsem slyšela tyhle jedovatý poznámky a ani si to spousta lidí neuvědomuje, ale slyším to mnohem častěji, než člověk, který má opačný problém. Je to proto, že lidi si myslí, že to je 'dar', že s tím mindráky mít nikdo nemůže a tak je naprosto v pořádku urážet a být rádoby vtipný. Častokrát z lidí, co se mnou takhle mluví, čiší jen čistá závist. Nikdo si neuvědomuje, že na tom není nic k závidění. Každá postava má něco.

I přesto, že se mám ráda a jsem se sebou spokojená, musím být, i přesto jsem zranitelnej člověk, i když se to tak občas nezdá. Mrzí mě, když si snažím někoho získat, nebo ho mít ráda, a ten člověk jediný co dělá, že mi podkopává nohy, protože prostě vnímá, že zranitelná jsem a dělá mu to dobře. Vždycky se na každým snažím hledat to hezký. Nejhorší u mne je, že si to nechávám dlouho líbít, jenže pak pohár přeteče a už není cesty zpět. Nikdy.

Co se týče těhotenství. Většina bab myslí jen na to, jak těžké bude pak shodit kila, která nabrala v těhotenství, dolů. Každá přibere jinak, někdo nechá všechno v porodnici a je zpět na své váze, někomu zůstane nahoře mnohem víc, než by čekal a je z toho nešťastný. Já přibrala jen osm kilo a modlila jsem se, ať mi aspoň ty tři kila zůstanou. Haha, ani náhodou. V porodnici jsem nechala pět kilo a během týdne jsem byla ještě v mínusu. A to jsem si myslela, jak díky těhotenství aspoň něco zůstane nahoře a budu se sebou fakt že spokojená na 100%. Nezůstalo mi nahoře nic a nezbejvalo mi nic, než se s tím smířit. Jenže o to horší je pak se znovu vypořádávat s těma poznámkama o postavě, váze a nohách jak dvě tyčky. Znovu se smířit s tím, že víc než padesát kilo mít prostě nebudu. Nebudu.

Lidi by se měli navzájem podporovat, ať mají jakýkoliv problém. To, že ten tvůj je úplně jiný, než ten můj, neznamená, že je o něco míň závažný. Každý máme problémy.

Zmíním se tu o další věci, o které většinou nemluvím. A tou je to, že jsem se narodila s nedoslýchavostí. Ve třech letech ve školce zjistili, že reaguju trochu jinak než ostatní děti kolem mne. Hned po různých vyšetřeních jsem dostala naslouchátka a mohla jsem žít šťastný život až do smrti, protože s nimi slyším, jako každý jiný (samozřejmě že v tom rozdíl je). Kupodivu ve školce a ve škole jsem s tím nikdy neměla problém. To je na dětech krásný, že nehledají problémy někde, kde nejsou. Jenže čím je člověk starší, tím hůř se lidi vůči tomu chovají. Stále nechápu, jaký je rozdíl mezi tím, když někdo špatně vidí a nosí brýle a když někdo špatně slyší a nosí naslouchátka. Setkávám se s lidmi, kteří vědí, že špatně slyším a schválně, opravdu schválně, se mnou začnou mluvit jak s d*bilem, abych neslyšela, zeptala se 'co?' a oni mi na to mohli odpovědět (najednou dost zřetelně) 'nic prosimtě, seš hluchá, to nemá cenu ti něco řikat'. Má to cenu, jen by stačilo začít se mnou mluvit jako s každým jiným kolem nás. Opravdu takových lidí je dost. Promluví na člověka vedle mne a rozumím mu uplně všechno, protože s ním mluví jako s člověkem. Pak začne mluvit na mne a vidíš ten rozdíl. Najednou o tisíckrát nižší tón jen proto, aby pak mohl podat jedovatou poznámku o tom, že jsem vlastně hluchá. Kámo, já jsem hluchá, moc dobře to víš, tak stojí ti to za to? Nenapadlo by mě holce s brýlemi vedle mne schválně ukazovat plakát s nějakým nápisem, aby ho přečetla a já pak mohla jedovatě říct 'počkej, ty si vlastně slepá' a odejít za někym jinym, a k ní se chovat, jako že je úplně d*bil a dovolila si špatně vidět. Tohle neni ničí volba. Takhle se prostě narodíš. Někdo je hloupej, někdo chytrej, někdo hubenej, někdo silnej, někdo má šišatou, někdo kulatou hlavu, někdo má cukrovku, někdo má skoliozu, někdo má nohy do 'O', někdo pajdá, někdo má řídký vlasy a někdo má hřívu, že by i kůň mohl závidět, někdo je upovídanej, někdo je do sebe uzavřenej, někdo je umělec, někdo je fakt levej, každej jsme nějakej.

Tak už se ale sakra naučme respektovat a nechovat se jak stádo ovcí!

Proč se prostě nenaučíte vyhýbat lidem, kteří vám vadí, když s nimi neumíte jednat jako s lidmi? Proč ty jedovaté poznámky nepolknete a nesnažíte se někoho radši potěšit? Proč se těm lidem pořádně upřeně nepodíváte do očí a nesnažíte se vnímat, jak se z vás ten člověk asi cítí? Proč se někdy nezamyslíte nad tím, jak by bylo Vám, kdybyste byli na něčí místě? Proč se nenaučíte rozdíl mezi sarkazmem a až příliš přehnanými trapnými poznámkami? Proč se nesnažíte k lidem chovat tak, jak byste chtěli, aby se chovali k vám?

Vzhledem k tomu, kdo jsem, jsem si už takových věcí zažila dost a říkám tomu DOST. Všichni chceme (ať už si to uvědomujeme nebo ne) být spokojeni sami se sebou. Tak tím začněme. Zameťme si před svým prahem, začněme se mít rádi a věřte mi nebo ne, pak už nebudeme mít potřebu někomu vytknout jedinou špatnou věc na něm. Protože proč? Protože na tom člověku uvidíme jen to pozitivní.

Hned by byl svět krásnější.

Budu ráda, když mi tu do komentářů nebo třeba na instagram do zpráv přistane nějaká zpětná vazba. Chci jen říct, že pokud tu je byť i jedinej člověk, kterýho něco trápí a má pocit, že je celej svět proti němu, chci, aby věděl, že tu neni sám. Kdykoliv mi kdokoliv z Vás může napsat, nekoušu. A přes zprávy máte stoprocentní jistotu, že Vás uslyšim. ;-))))))))) Jak jsem řikala, je fajn si ze sebe umět udělat srandu.

Mějte se rádi.