Typical me, different me

Uf. 8.prosince, Vánoce za dveřmi, poslední článek napsaný 29.července loňského roku a v mém životě je neskutečně moc nových věcí. Minulý rok jsem si užila, tak jako každý. Rok 2017 ale pro mne byl celý nějaký zlomový. Vymazala jsem ze svého života lidi, kteří mi fakt ublížili, nebo vím, že mi byli k životu úplně zbyteční. Zvážila jsem a převrátila svoje priority. Změnila jsem se. Změnily mě okolnosti. V únoru tohoto roku jsem poznala člověka, který mě provázel celým tímhle rokem a doufám, že se mnou v tomhle životě bude, dokud ta smrt nás nerozdělí (klišé). O něm bude asi celý článek. Krom toho jsem měla na začátku roku zimní focení, udělala jsem si tetování, nechala si píchnout piercing do pupíku, oslavila 19.narozeniny, užila si léto plné nevolností a závratí, trávila čas s lidmi, které mám ráda, plakala jsem a smála se a spoustu jiných věcí.

Vezmem to postupně. Hned zkraje roku mi moje dlouholetá "kamarádka" bodla nůž do zad. Když to člověk nečeká, opravdu to bolí. Následně jsem trávila denodenně čas s někým, s kým ten čas byl úplně zbytečný, ale vzpomínky jsou hezký. Dostala jsem tetovací absťák a 17.ledna jsem si nechala udělat svojí 5. kérku (a zdaleka ne poslední) - decentní nápis "warrior" na žebra. Význam myslím nemusím vysvětlovat. Pár dní před tím jsem chtěla nějakou změnu a nechala jsem si píchnout piercing. No, pár měsíců na to jsem ho vyndala, protože mi to stále hnisalo a doteď mám jizvu.
Začala jsem v tomhle období znovu chodit na diskotéky po docela dost dlouhé době, protože naposledy jsem byla párty typ opět v zimě 2015/2016, pak mě to dloouho nebavilo, přišel Londýn a úplně jiná zábava a najednou jsem se zase o rok později ocitla na diskotéce. Jen už ne v Mostě, který byl dřív mým "druhým domovem", ale tentokrát v Teplicích. Diskotéky pro mne vždycky byla forma zábavy, nikdy mě tam nebavilo očumovat chlapy kolem, ale bavila jsem se a tancovala s lidma, se kterými jsem přišla. A na blbý teplický Luně jsem v únoru poznala jeho. Abych upřesnila slovo poznala - nepoznala, znala jsem ho ze základky od vidění, ale nikdy jsem se s nim nebavila. Takže znovupoznala, řekla bych, haha. Vzhledem k tomu, že je to mojí kamarádky bratránek, přišel tam vlastně za náma. Zezačátku jsme se bavili jen tak nezávazně, jenže nás to táhlo pořád k sobě, zatímco jiné "páry" na diskotékách dělají bůhvíco, my jsme spolu i u tancovaní zvládli prokecat hodiny, postávání u baru se protáhlo na hodinový monology o všem možném. Tím nemyslím bavení se o tom, jak se člověk má nebo co dělá, ale doslova rozhovory o životě a neživotě. Nikdy bych neřekla, že na diskotéce člověk může poznat spřízněnou duši. Nikdy.

A tak to začalo, krásný vztah bez počátečních pocitů nejistoty.
Předem jsem veděla, že za necelé dva měsíce nastupuje do armády.
Bylo to těžký. Jako bych ho znala roky, strávila s ním část života a teď mi měla moje druhá polovička odjet, i když jsem s tím počítala od první vteřiny, co jsme si spolu povídali, protože jsme si o tom povídali fakt hodně, bylo to těžký. Připravovala jsem se na dva měsíce plné strachu a samoty, na čekání, jestli na víkend přijede nebo ne. Na to, jestli to mezi námi bude stejné i na konci výcviku, jako na začátku. Říkala jsem si, jestli vážně po té chviličce, co se známe, i on chce a vážně mu záleží na tom, co mezi náma je.
Čas běžel, vojenský výcvik přišel, týdny ubíhaly, víkendy spolu jsme měli krásné, zvládala jsem to líp, než jsem čekala. Byla jsem pyšná na to, jakýho chlapa mám. Chce to kuráž do něčeho takového jít. A zrovna on je ten nejstatečnější a nejcílevědomější chlap na týhle planetě.
Přišla přísaha, na kterou jsem už jela s tím, že jsme měli tušení.
Jak jsme přijeli domů, dělala jsem si těhotenský test a světe, div se, byl pozitivní! My jsme měli radost, neskutečnou. Protože ač se to zdá jako nehoda, nebyla to nehoda.
Byli jsme spolu krátce a teď jsme čekali miminko. Svět je zajímavej.
Následně se všechno hrozně semlelo. Musel skončit v armádě kvůli komplikacím. A začal kolotoč honění za se spokojeným životem.

Začátky těhotenství byly strašný. Věčný závratě, pocity na zvracení a únava - už nikdy víc, prosím! A od samýho začátku jsme v tom byli spolu a podporovali se navzájem. Kolikrát to bylo jak na horské dráze, nevěděli jsme, co dál, byli kolem nás lidi, co nám to nepřáli, ti tu stále jsou a vždycky budou. Zvládli jsme to. Pustili jsme se do plánování, užívali si léto a říkali jsme si, jak je leden(to mám termín) daleko. Strašně moc daleko a strašně moc času na uskutečnění všech plánů, koupení výbavičky, bydlení a tak dál. No, tak si tak říkám, že to tak daleko nebylo, haha. Zvládli jsme spolu spoustu slz a hádek a taky spoustu krásných chvil, kdy víme, že tu jsme jeden pro druhého a nikdy se nepustíme. Jsem vděčná za všechny ty chvíle, i ty špatný, za naše dlouhý rozhovory i okamžiky beze slov, za to, že jsem poznala zrovna jeho. A taky jsem vděčná rodičům, u kterých jsme spolu přebývali, jak mojí mamce, tak jeho rodičům, za to, že nás trpěli. Nejvíc jsem však vděčná moji mamince, která pro nás dělá první poslední. To nejen předtím ale především teď, kdy se všechno blíží a je nám podporou po všech stránkách. DÍKY, MAMI. ♥

Od listopadu bydlíme konečně ve svym, jsme spokojeni, Mia krásně roste, moje břicho ani moc ne. Máme vysněný kočárek a veškerou výbavu už připravenou, tak už by mohla jít ven. Jsem připravena být tou nejlepší mámou vůbec a vím, že on bude ten nejlepší táta.
Blíží se první společné Vánoce, poprvé a naposledy ve dvou. Miluju tohle období nakupování dárečků, vyzdobování bytu, vánoční atmosféry, líných dnů v posteli, protože venku je fakt zima a koukání na seriály.  Fakt si to užívám. Jen to těhotenství už mě nebaví! :D

Hodně mi chybí psaní, jen mi chybí motivace a takový to nakopnutí. Dneska jsem se rozhodla psát, protože jsem si uvědomila, že už je konec roku, a poslední článek je z loňska, jak už jsem psala. Píšu to hlavně pro sebe, protože když se na to zpětně podívám, baví mě to číst. Ale budu psát častějš, určitě budu. Určitě.