no Romeo no Juliet

Everything's changed. EVERYTHING. Než se dostanu k tomu, že jsem zpátky v Čechách, a plánuju tu být aspoň do konce léta. Že mi někdo obrátil život vzhůru nohama. Že jsem zjistila, že život je nevyzpytatelný. Než se k tomu dostanu, vezmu to všechno popořadě. U HF (HostFamily) šlo všechno normálně. Ani perfektně, ani úplně špatně. Zvykala jsem si. Užívala jsem si Londýn, neřešila jsem blbosti. Dost dlouho mě bolely zuby. Strašná bolest a snad i nejhorší bolest, co znám. Při Skypu s mamkou nás napadlo, že můžu přiletět do Čech abych si skočila k zubařce, že jí napíše a zkusila by mi to udělat všechno za jeden týden. HM se to samozřejmě nelíbilo a bylo mi řečeno, že vyjde líp, když si zajdu k zubaři v UK. Haha. Takže jsme zaplatili letenku na 20. června a mohlo se letět. Z baráku jsem měla v plánu odejít už kolem 1 hodiny. Ráno jsem vstala ze slušnosti jako do práce. S tím, že se půjdu vykoupat, připravím věci, najím se, a tak. Jenže jsem se trochu spletla. Musela jsem pracovat. Jak jinak. Tak jsem pak narychlo sbalila poslední věci a vyrazila. Dlouhá cesta přede mnou, pohodička. Letěla jsem z Gatwick airport, který byl ode mne přes celý Londýn, cesta autobusem přes tři hodinky. Pozitivum bylo, že autobus projížděl centrem města a vlastně celým Londýnem, takže podívaná z okna byla fajn. Na letišti mě čekalo menší peklo. Nebylo mi dobře, byla jsem unavená z dlouhý cesty, tahání kufru a nakonec jsem zjistila, že let má zpozdění 2 hodiny. Což znamenalo přílet do ČR až kolem 3 ráno. Co víc si přát? Ale zvládla jsem to. Na letišti čekala mamina, babička a mamky kamarádka. Velký přivítání. ♥

Domů jsme dorazily kolem 5 ráno (myslím). Nemělo cenu jít spát. A to jsem byla neskutečně unavená. skoro 23 hodin vzhůru. Kolem 7 už jsme musely vyrazit k zubaři. Stejně jsem usnula. Asi na hodinu. A když mě mamka budila, nejen, že jsem nevěděla, která bije, ale absolutně jsem nechápala, jaktože na mne někdo mluví po ránu česky a co vlastně dělám v Čechách. Vtipná situace. U zubaře nás čekalo pekelně dlouhé čekání. Odpoledne jsem vyrazila za Dášou a její maminou. Během následujících dnů jsem viděla konečně i Danču a jejího Adámka. Viděla jsem i Kačku s Martinem a novýho pejska Sheilu. Viděla jsem skoro všechny, co jsem vidět potřebovala. Chodila k vodě, a všude kde se dalo. A nejvíc ze všech jsem trávila čas s O. Jak to bylo. V Anglii jsme si začali nevinně psát, že co vlastně dělám v Anglii, a jestli nezajdem na kafe a pokecáme po pár letech. Jasně, proč ne. Vždycky jsme byli kamarádi, tak když bude čas, na kafe zajít můžem, že jo. Tak jsme šli na kafe. U kafe to nezůstalo. S nikým jsem si hodně dlouho nerozumněla tak jako s ním. V kavárně pomalu zavírali, tak jsme se zvedli a jeli do KFC. A z KFC rovnou na Hněvín. I to bylo málo. Z Hněvína ke mne před barák a tam jsme strávili nějakou tu hodinku. Vůbec nikoho nezajímalo, že ráno vstával do práce. Že za 4 hodiny měl vstávat. Nešlo to přestat. Nešlo přestat si povídat. Ani na vteřinu. A mně bylo fakt dobře. Nedalo se tomu vyhnout. Byla středa, do pátku zbejvaly dva dny. V pátek jsem měla letět a opustit tohle všechno? Samozřejmě jsme se druhý den viděli znovu. Byla jsem na sebe naštvaná. Celý život v Čechách, všechno mě tu vždycky štvalo, měla jsem pocit, že tu nikdy nenajdu sama sebe, že tu nikdy nebudu šťastná, že tu nikdy nenajdu nikoho pro sebe. A tak jsem utekla. A teď jsem byla zpět na 4 dny, najednou jsem viděla všechno jinak. Skvělý počasí, rodina, kamarádi, a teď i někdo, kdo mi rozumí víc, než kdokoliv jiný? Vzdorovala jsem. Vzdorovala jsem, jak se dalo. Nakonec jsem se ze všech možných důvodů(včetně zubů) rozhodla přesunout let na pondělí. A užívala si každou volnou chvilku se všema, se sebou a hlavně.. s ním. A co je nejhorší? Já nebyla ta, co to brala víc vážně. Byl to on. On byl ten, kdo to psychicky nedával. A dával to hodně najevo. Nechápal to on, ani já. Splnila jsem svojí každoroční letní část TO DO LISTu - noční koupaní naked v Barboře. A užívala jsem si každou volnou chvilku. A taky často brečela. A v pondělí mě vezl na letiště. A zase, já byla ta, co to zvládala líp. Já nebyla ten, kdo hodinu po mým odchodu do GATE seděl v autě na letišti, a nedával to. Odletěla jsem. S těžkým srdcem ale zvládla jsem to. A těšila jsem se zpátky, na můj milovaný Londýn. Na Adélku, na Matěje, na Klárku a taky na Holly. A hned druhý den zase práce. Ve středu jsem omylem zaspala o dvě minuty. Vlítla mi do pokoje HM a začala na mne řvát, že co si jako dovoluju, a pořád ty samý věty jakože bych měla používat mozek, hlavu, a tak dál. A že mám týden na to, se rozhodnout jestli STAY or GO. Pardon, ale tohle byl takovej malej stop ve mně. Byla jsem vážně naštvaná. Vždycky jsem dělala svojí práci, a měla jsem pocit, že moje HM si myslí, že mi může dávat pořád víc a víc práce a že si myslí, že si může dovolit uplně všechno. To se hodně spletla. Říkala jsem si - buď zůstanu a za chvíli z toho zecvoknu, protože ta ženská sice není špatná, ale je dost crazy. Nebo odejdu. Odpočinu si, a pak si rozmyslím co dál. A stupňovalo se to. Měla jsem z ní strach, strach cokoliv říct, pocit, že do toho baráku nepatřím, její chování vůči mně bylo fakt creepy. Zatímco jsem normálně pracovala, každý den volala s O. na skypu, byli jsme věčně v kontaktu a pořád jsem poslouchala, jak mu chybím, a že s tím musíme něco udělat. On byl ten, co vymýšlel všechny možný varianty do budoucna. On byl ten, co plánoval, že na týden přiletí, že tím dnem, kdy přiletí, v rodině skončím, protože to mi za to nestojí. A nakonec už se to nedalo. Vážně nedalo. Zabookovali jsme mi letenku domů na pondělí. Takže přesně na týden po tom, co jsem přiletěla zpět do Londýna. Blížilo se to, v rodině to vrcholilo, smutek po Čechách a po něm sílil, moje psychika nezvládala. Přišla neděle a já byla odhodlaná jít za HM a oznámit to. Ano, na poslední chvíli. Ale intuice mi říkala, že tak to bude nejlepší. A věděla jsem proč. Přesně jsem očekávala to, co následovalo. Přišla za mnou se mě (PO TÝDNU!!!!CELÝ TÝDEN TAM NEBYLO NIC Z MÉHO JÍDLA!) zeptat, jestli potřebuju něco koupit, že jede do obchodu. Tak jsem jí řekla, že nic nechci, když už jsem se bez jídla obešla celý týden, nemusí kupovat nic ani dneska, protože prostě končím, nejen za to, že tu nebylo žrádlo, ale taky za to, že mi dala o 30 liber míň z nějakého mně neznámého důvodu, a taky proto, že nebudu v baráku, kde mě dotyčná nechce (vzhledem k tomu, že mi dala na výběr, jestli odejdu). Najednou nic takovýho neřekla a to co následovalo bylo v první řadě fakt děsivý, a taky vtipný, smutný a prostě šílený. Začala ječet, prskat a řvát, že jsem absolutní BITCH. Že jsem nejvíc sobecký člověk, kterýho kdy poznala, že jsem fakt strašná a prostě nejhorší. Za chvíli přišla vysmátá, že je fakt HAPPY, že odcházím, a během sekundy zase otočila, prskala a řvala, že nechápe, co mi udělala. Házela mými věcmi a oznámila mi, že mám okamžitě odejít. V jednu chvíli mi málem natáhla. Byla jsem vyděšená, ale ve chvíli, kdy mi řekla, že jsem bitch jsem se hodila do chillu. Bylo to vtipný. Vidět takovýho člověka, jak chodí po baráku a modlí se k domu a omlouvá se za to, že sem přitáhla takový zlo (rozumněj mne). Vidět, jak mi šlape na noťas, hází mobilem a mým oblečením do kufru. Vidět jak řve na Holly, ať jde ode mne, nebo jí ublížím. Vidět, že to fakt nemá v hlavě srovnané. Během 5 minut jsem se měla sbalit. Byla neděle, asi 12 hodin. Já nevykoupaná, nesbalená, unavená a vyděšená. Musela jsem jednat. Sbalila jsem všechno. Nějaký věci jsem tam musela nechat (na což přišla, a začala mi ty věci házet do kufru, že to její není, ať si to sbalím, tak jsem to zase s klidem vyndala, ať se uklidní, že je to na vyhození), rychle jsem se domluvila s Adél, že se sejdem na Stratfordu a musela jsem odejít. Při odchodu, kdy stála mezi dveřmi a při překročení prahu, kdy už se pomalu zavíraly dveře, jsem jen slyšela holky smutný 'BYE'. Zastavila jsem se, pořádně se nadechla, připravila se na to, co mě čekalo a vyrazila. Cesta na metro šílená, cesta metrem šílená, kufr těžkej jako kráva, a na mne to pomalu přicházelo. Bylo mi smutno. Už jen to, že ta ženská nechá 18 letou holku, která je 1200 km od domova, samotnou, na ulici, v LONDÝNĚ. Naštěstí má Adélka fakt skvělou HM a ta nabídla, že u nich můžu přespat. Cítila jsem se blbě. Plánovala jsem být ticho jako myška, jít brzo spát a pak nenápadně vypadnout. Prostě nebejt na obtíž. Jenže ještě než jsme k nim dorazili, její HM psala, že pro NÁS vaří večeři. WHAT? Prostě člověk se zlatým srdcem. Povečeřela jsem s nimi, mohla se i vykoupat, měla jsem přichystanou postel a byla fakt vděčná. A druhý den jsem vyrazila. Musela jsem nechat u Adél dost věcí, protože kufr mohl mít jen 15kg. Ta cesta mi trhala srdce. Můj milovaný Londýn. Ani jsem se nestihla vidět s Matějem. Nestihla jsem pořádně nic, co jsem vždycky chtěla. Nevadí. Musela jsem se soustředit na to, co mě čekalo. A to nejlepší. Nikdo doma nevěděl, že se vracím. Krom něho. Byla jsem v utajení. HAHA. Už cestou v autobuse jsem poznala dva čechy, kteří se vraceli zklamaní z toho, že nenašli v Anglii práci. Blázni. Byla sranda. A čas se mi líp krátil.  A já už se nemohla dočkat jeho. Čekal na letišti. Zase jsem dlouho čekala na kufr. A když už jsem konečně kolem 1 ráno vycházela a viděla ho. Nic mi nechybělo. Měli jsme si toho tolik, co říct. Mně spadl kámen ze srdce. Úplně úleva. BYLA JSEM DOMA. Teda ještě ne úplně doma, ale byla jsem zpátky. Jeli jsme k němu a druhý den plánovali, jak pojedem ke mně a překvapíme mamku a pak pojedem do kina. Otevřel brácha, mamka spala, a když slyšela řev, vyskočila, protože si myslela, že bráchu někdo u dveří vraždí, ale byla jsem to já, HAHA. ♥ A následující dny? Pár věcí bylo na nic. Bylo to skvělý. Byla jsem šťastná, že ho mám, a bylo to fajn. Ale moje intuice mi začala říkat, že něco není v pořádku. A nakonec se ukázalo, že mám pravdu. Takže vzhledem k tomu, že jsem celou dobu NEBYLA já ta, co to BRALA TAK VÁŽNĚ, a když už jsem ZAČALA, všechno se OTOČILO. Doslova. Chtě, nechtě. Člověk svoje city moc neovládne. Nikomu nic nevyčítám, ani jemu. Jedinej člověk, kterýmu budu vyčítat vždycky, jsem já. Nechala jsem to dojít tak daleko, i přesto, že jsem k jedný určitý věci měla trochu výhrady. A nakonec se na konci ukázalo, že jako vždycky jsem od začátku věděla, v čem je zakopanej pes. A na základě toho to skončilo. Protože jsem řekla VŠECHNO, nebo NIC. A i když VŠECHNO byla varianta lepší, pro obě strany, vyplynulo z toho NIC. A NIC to bude už napořád. A i když jsem z toho dobrá. Tu ránu v sobě budu mít asi napořád. Protože nic člověku neublíží tolik, jako to, že někoho pustíš do svého života, dáš mu část sebe, a ten člověk dobrovolně nebo i nedobrovolně odejde. NIC. A život jde dál a já s ním. A jsem od té doby dost velký cíťa. A vadí mi, když si někdo myslí, že mu můžu dát víc. Vadí mi, když si na mě někdo, kdo musí vidět, že nemám zájem, dělá nároky. Vadí mi, když mám někoho zase ráda já, a ten člověk city neopětuje, zatímco si s nimi hraje jak s hračkou z Pompa. Vadí mi, že se k sobě lidi chovají jako zvířata. Vadí mi, když je někdo emocionálně tupej. Vadí mi, když si lidi neváží toho, co mají. A mohla bych pokračovat. Jsem prostě blázen. Ale jsem zpět. A užívám si léto. Užívám si Čechy. A těším se z každýho momentu, i dnů a nocí proležených v posteli se seriály, tím trávím čas sama se sebou. Užívám si to, že mám kolem sebe skvělý lidi. Užívám si to.A co se týče Anglie? Rozhodně se tam plánuju vrátit, ať už na déle, nebo jen na výlet. Tak nebo tak tam pořád mám věci a lidi, co mám ráda. Ale víc než o Anglii přemýšlím o jiných místech a taky docela jiných variantách. Uvidíme, co život přinese. Teď jsem tu, momentálně je 28°C, i'm falling in love, loving my friends and ya'll. Rozhodně chci psát články i z Čech, spíš mě zajímá, jestli by to vůbec někdo četl.

Se vzpomínkou na lásku, kde nikdo nevyhrál
B.