Chapter no. ONE

Je načase napsat další článek. A kdy jindy, než v noci, že? Jsem fakt hrozná. Nevím, proč si k tomu nesednu odpoledne. Ale nejspíš to má své kouzlo. Podle mne se z toho stává tak trochu klasika - mít zaplou TU písničku, a takhle pozdě v noci psát, nemyslet u toho na nic a nikoho, jen se soustředit na text. To, že zítra budu, s prominutím, padat na hubu, protože budu zase děsně unavená, je vedlejší. Chtěla jsem další článek napsat o "zážitcích, takže převážně o víkendech a sem tam něco v týdnu, o lidech, které jsem tu poznala, o tom, jaký je Londýn tam venku a taky o té písničce!" - takhle to stálo v předchozím článku. Jenže mi včera tak trochu došlo, že většinu věcí tu ani psát nemůžu. Ani ne tak z hlediska soukromí, ale spíš kvůli lidem, kteří by to mohli číst, a mohlo by to být špatně. Což mě mrzí, protože jsem se těšila, že svoje pocity dostanu ven aspoň tímto způsobem, a ono nic. Ale začněme, tedy.. První lidi, které jsem tu v Anglii poznala, je samozřejmě moje host rodina. Simone je hrozně skvělá. A děti jsou taky fajn. Jako další jsem tu poznala Terezku. Terka je bývalá aupair z mé rodiny, a teď je u ségry mé host mum. Takže ji mám poměrně blízko. Ona má nejlepší kamarádku, která je Švédka. Párkrát jsem s nima byla na pivě, protože ty dvě nic jiného nedělají (haha, doufám, že to čteš, Terez!). S Terkou občas jdu vyvenčit hafany. A jsem ráda, že jsem je poznala. Jednou jsem takhle za nima měla dorazit do hospody, bylo mi řečeno
"Bez na stanici a vem autobus 167, kterej jede do Debden a vystup na zastavce Forest road a nezapomen zmacknout tlacitko stop pred tou zastavkou ". Tak jo! To zvládnem, pojď! Přišla jsem na stanici, šla si nabít Oyster card (něco jako česká čipovka na MHD), a teď takhle vykouknu, a vidím autobus zezadu s číslem 167. Tak jsem se rozeběhla, nastoupila, celá šťastná, že mi to neujelo. Už jsem s holkama v té hospodě byla, ale když jsme tam jely, tak jsem cestu vůbec nesledovala. NO, takže jsem jela, jela, jela,  jela. A přišlo mi to nějaký dlouhý. Zastávka Forest road nikde. Venku tma jak v pytli. Najednou jsem jela přes nějakou obří křižovatku, pár obchodů, a viděla jsem nápis FOREST ROAD. Ale autobus o takové zastávce stále ani zmínku. Tak jsem vystoupila hned na další a šla zpět po cestě,  kudy jsme jeli, abych našla ten nápis, a tím pádem i správnou zastávku. Ve výsledku jsem zjistila, že jsem úplně jinde, Forest road tam sice byla, ale doopravdy jen forest road, žádná taková zastávka, ani nic podobného. Co teď? Přišla mi SMS od milý Terky "nejela jsi doufám na Ilford". Jo, vážení, jela. On totiž jeden autobus 167 jede do Debdenu a druhý, taky 167, jede do Ilfordu. A jak má jako člověk vědět, že dva různé autobusy budou mít stejné číslo?!  Takže jsem byla úplně HODNĚ daleko od místa, kam jsem měla dorazit. Naštěstí jsem holka šikovná, našla jsem bus zpět, a dorazila v pohodě do hospody. Na druhý pokus - d o b r ý! V hospodě jsem se teda mohla kvůli tomu už zdržet jen 45 minut. Ale co, nevadí. Když jsem tam byla s holkama asi potřetí,  probíhalo všechno celkem hladce. Terka mi řekla, v kolik mi jede poslední vlak, tak jsem tam šla celkem s předstihem, řekla bych. Jenže jsem na stanici zjistila, že vlak už nejede. Co prosím? Nevěřili byste, jak rychle se ze mne stala věřící. Vracela jsem se zpátky a doufala v to, že Terka tam ještě bude. Byla. Naštěstí. A zavolala mi taxika. Nikdy jsem tolik nebrečela po penězích, jako následující ráno. Moje peněženka brečela. A můj žaludek taky. Prostě.... to bych nebyla já, aby se mi něco nestalo. Ještě před odletem jsem se spojila se slečnou, která do Anglie měla jet chvilku předemnou. Až tady jsem zjistila, jak blízko sebe bydlíme.  Každopádně poprvé jsme se domluvily, že se sejdem na jedné stanici, a pak jsme jely společně do Hyde parku, na Piccadilly circus, Oxford street a tak. Ten první den jsem z ní měla smíšené pocity. Krom toho, že mi pořád mluvila o tom, že se letos v Londýně stane něco s teroristama, a tak, byla celkem milá. Haha. Adélka je o 7 let starší (mentálně stejně o 7 let mladší, haha:-P), ale je to moje největší zlato tady. Nejenomže mám aspoň s kým chodit na kafe, řešit trable s chlapama, 'nakupovat', cestovat a řešit všechno možný i nemožný, ale taky mám komu napsat, když se tu necítím fajn, a vím, že mě vždycky rozesměje, a dá mi důvod, proč tu zůstat. Byl takhle jednou pátek.  Já jsem měla plány až na sobotu a neděli, tak jsem napsala Adél, jestli nechce jet večer do centra, že zajdem na London Eye, Big Ben (i když jsem měla v plánu tam jet v sobotu) a tak, a s flaškou vína v ruce si užijeme noční Londýn. Tak jsme vyrazily. Nakonec jsme se domluvily, že budu spát u ní. Psala jsem to už na fb. Pršelo. Ale co na tom, že pršelo, když jsem vedle sebe měla skvělýho člověka, v ruce víno, za zády London Eye, a výhled na noční Londýn? Co na tom, že pršelo, když jsem se mohla bavit na skvělém místě? Co na tom, že na nás mluvili nějací ruští týpci, jestli nechcem brownies, a jestli berem kokain, že nám klidně prodají, že berou už dva roky, a mají se nejlíp... tohle je LONDÝN! Co na tom, že jsme nestihly poslední vlak, vzdávaly to a plánovaly tříhodinovou cestu domů pěšky, protože autobus vypadal, že nepojede. Co na tom, že jsme nakonec strávily delší chvíli v buse, a nakonec ještě kus musely dojet taxikem? Nic! Žijeme jen jednou. Samozřejmě k tomu můžu dodat jen to, že to bych nebyla já, aby se něco nestalo. Ale ruku na srdce, noc to byla fajn. Až na to, že jsem se druhý den (vlastně už ten den, když jsme domu dorazily až kolem 4) měla sejít zase s Klárou. A tim se dostáváme k další holčině, kterou jsem poznala. Ona vlastně letěla tím samým letadlem z Čech, taky do Londýna, taky dělat aupair, nezávisle na sobě. Je skvělá. No samozřejmě jsem tu sobotu za ni do Westminsteru dorazila o pár hodinek později. Jinak se to nedalo. A to jsem hned potom měla domluvené ještě něco. Dorazila jsem za ní do kavárny, pak jsme se prošly kolem London Eye, a tak. A skončily v hospodě u Big Benu. Jelikož jsem furt chodila kouřit ven, tak jsme nakonec zůstaly s pivem v ruce před hospodou celou dobu. A bylo to fajn. Já ten den nic moc nejedla, byla jsem unavená z předchozí noci, takže mi to pivo dávalo fakt moc. Haha. No, doufám, že na pivo zas zajdem co nejdřív. Jelikož to bych nebyla já, abych zas někam nespěchala. Poznala jsem tu někoho fajn. Někoho hodně fajn. (Od téhle části to píšu už potřetí, a pomalu to vzdávám! Hořím z toho! Poněkolikaté se to totiž smazalo, a já mam pocit, že prostě nemá smysl to psát už.) Někoho, kdo mi poslal TU písničku.  (Vzdávám to, dopíšu to, až se vyspím.) A později mi ji i zahrál na kytaru. TU písničku, která se mi hned po prvním poslechnutí vryla do mysli, chytila se mě jako klíště, ovlivnila moje emoce, myšlení, konání a vlastně všechno, co mohla. Takhle, ta písnička je zcela obyčejná, pro vás, pro kohokoliv, ale zcela neobyčejná pro mne. Možná jen měla štěstí na chvíli, kdy jsem si ji poslechla, nebo na člověka, který mi ji poslal, nebo na místo, kde jsem, ale získala si mě. Donutila mě se zamyslet, donutila mě napsat první článek z Londýna a následně i ten další, při procházkách ztrácím přehled o tom, co se děje kolem, jen se dívám, přemýšlím, a užívám si to. A i přesto, že ve mne vyvolává i negativní emoce, vyplavuje je na povrch, dokáže mě rozbrečet, přesto mi hladí duši a chrání mě před okolním světem. A znamená pro mne moc. Už jen proto, že s ni mám spojený každý, každičký moment s tím člověkem, o kterém byla řeč.  První 'date' na Spitalfields Market, kino na Leicester Square, spontánní tetování (ne moje), adrenalinová noc, jeho hraní na kytaru, smích, pláč, nekonečná cesta autobusem, protože nám ujel poslední vlak (ano, s nim taky, haha), a spoustu dalšího. A ať se v budoucnu děje cokoliv, mám dojem, že ta písnička tu se mnou a ve mně už zůstane napořád. (Pokud si ji chcete poslechnout, jmenuje se Vienna Teng - Blue caravan.) A doufám, že my true love ISN'T a man, who never existed at all. Bude mi připomínat ty chvíle štěstí, radosti, smutku, bláznovství a hlavně strachu. Strachu, který tu mám, a nikdy jsem neměla. Je těžký poznávat lidi, konkrétně někoho, s kým se bojíš riskovat, protože už teď víš, že ti to ublíží. Už teď víš, že ten člověk za rok bude jinde.  A měla bych si říkat, žij teď, ne potom. Ano, to dělám. Ale vážně má smysl dát všechno do něčeho, co ti po čase prostě řekne 'sbohem', protože takový je prostě život? Dneska jsem tu přesně měsíc. Přesně před měsícem jsem přiletěla a nevěděla, co mě čeká. Dneska je to přesně měsíc, a nelituju toho a nikdy nebudu. I když jsem od posledního článku už měla razantně víc 'depka' chvílí, přešla jsem je. Občas si říkam, jestli mi to za to stojí. A pak mi dojde, že se mám vlastně hrozně skvěle a nemám si na co stěžovat.  A Londýn je boží. Londýn je srdcovka. A už jen kvůli tomu to za to stojí. A i když se bojim, že mi ho zhnusí špatný lidi, který tu můžu potkat, důležitý je, brát to s nadhledem. To, že tu zůstanu rok, myslím v rodině, beru jako výzvu. Pokud ji nedám,  je to jen proto, že já neumím žít život někoho jiného, žít v baráku se svým vlastním šéfem. A možná to jsou jen začáteční pocity. Dneska je to měsíc, dalších jedenáct jich je předemnou! Ne nadarmo mám vytetovaný nápis STAY STRONG, takže víš, co ti na to řeknu, Báro? Stay strong. Já vůbec netuším, jestli jsem do tohohle článku napsala všechno, co jsem chtěla. (A bohužel od určité části je článek zkrácený tak třikrát tolik, než původně byl, protože fakt není sranda, psát něco potřetí.) Mám dojem, že je tu spoustu věcí, které by stály za zmínku a nejsou tu. Ale tímto článkem jsem se dostala až ke dnešku, takže se dostáváme do fáze, kdy se chci zeptat Vás, jestli je něco, co Vás zajímá a o čem by měl být další článek. A může se to týkat Londýna, muže se to týkat aupair, může se to týkat zkušeností, může se to týkat čekoholiv, co vás zajímá. Já si jdu 'užívat' pracovní den, protože ten první měsíc tady nemůžu přece proflákat! Zítra je pátek, a já se nemůžu dočkat. Co jsem tady, tak se na vikendy těším milionkrát víc, a dokonce i víc, než dítě na Ježíška. A taky to stojí za to. Každý víkend tady jsem si užila maximálně. Aby ne, se skvělými lidmi kolem to ani jinak nejde.
Mimochodem, jsem tu ten měsíc, a až včera jsem začala používat anglickou simku (#rychlostiblesku). Takže mám konečně data, a můžu snapovat až zas někde budu trajdat, haha!
Užívejte si každičký moment svého života, já to dělám, možná proto jsem tak přecitlivělá, ale stojí to za to! A stay strong, nikdo jiný za vás nebude.