Welcome home

Tak se zase nořím do vzpomínek. V uších mi zase a znovu hraje Blue caravan (mám dojem, že ani v dnešním článku se to nedozvíte). Zpět v čase. 2. května. Dvouhodinový let, hektická cesta taxikem, jízda po levé straně - přísahám, že mě z té jízdy vlevo rozbolela hlava. Bylo to hrozně matoucí. A matoucí bylo všechno kolem. Seděla jsem vedle řidiče, po jeho levé ruce samozřejmě (ještě víc matoucí). Nevěděla jsem kam s očima, bylo mi špatně, došlo mi, že jsem vlastně ani nejedla. Chvilkama jsem zapla foťák a cestu jsem natáčela a nebo fotila. A když už jsme tak nějak byli na civilizovaném místě, pán mi vždycky říkal dopředu, kde co bude, abych si to mohla natočit. Byl fajn. Aspoň mě odreagoval. Nejedno místo mi přišlo povědomé, protože už jsem se na to dívala na google mapách, že jo. Když mi oznámil,  že už jsme v ulici, kde budu bydlet, málem jsem měla infarkt. Nebyla jsem připravena. Nebyla jsem připravena na to, jen tak vylézt z auta, vzít si svých pět švestek a vstoupit do baráku, kde mám strávit třeba rok svého života. Nevěděla jsem, co mě čeká. Jenže se to všechno odehrálo hrozně rychle. Taxikář zastavil, nemohla jsem dělat herečku, že teď vylézt nechci. Představte si tu situaci: 'Sorry, man. Nejdu nikam. Musíte počkat.' 'WHY?' 'Nejsem ready.' Haha. To jsem udělat nemohla. Automaticky jsem musela vyskočit z auta a jako na povel si to valit ke vchodovým dveřím. Než jsem se stihla rozkoukat, taxikář už klepal. Otevřela nějaká cizí paní. Ta milá paní ze skypu. Ta paní, která už brzy nebude cizí. Ta s kterou budu sdílet jednu domácnost. Uf. Objala mě, dala mi pusu na tvář, zaplatila taxikáři. A měla milion otázek. Jaký byl let? Co mamka? Co všichni v Čechách? Jak se cítíš? Máš hlad? Nakonec jsme si tak tři hodinky povídaly. A hrozně se mi to nové prostředí líbilo. Při vstupu to vypadalo jako klasický anglický řadový domky, které můžete znát třeba ze seriálů. Ale on to klasický anglický řadový domek není. Krásnej obývák. Prosklená jídelna. Úplně. I strop. Z kuchyně výhled na zahradu. Dva pokoje. Ložnice. Koupelna. A můj pokoj. Když mi Natálka posílala fotku pokoje, moc se mi nelíbil. Až moc malý a málo světla. Ale realita byla úplně jinde. Sice malý ale útulný a roztomilý. A velká skříň. Akorát pro mne. Abych řekla pravdu, tak jsem se tu hned po prvním dni cítila jako doma. Což je dost neobvyklý. Po dlouhém povídání si jsem si šla vybalit věci. Takový to, když si dáte pečlivě práci s tím, to všechno krásně zabalit a druhý den to zas vybalujete. Měla by se vymyslet nějaká teleportace pro věci. Vlastně ne jen pro věci. No, a pak už přišly povinnosti. Ne doslova, jako 'tak už si tady, tak běž makat', to ne. Ale musela mi ukázat co a jak, kde, co má, co bude mojí náplní práce. Představte si, že přijdete někam, kde je všechno jen podobné tomu, co máte doma. Ale jen podobné, nic neni stejné. A vy s tím vším musíte hned druhý den pracovat. Šílený. Můj první den (rozuměj den po příjezdu) byl fakt hektický. Chytily mě hrozný deprese z toho, že tohle vlastně budu muset dělat čtyři dny v týdnu. Ani jsem ten den nestihla vyvenčit psa (kterej je moji hlavní povinností). Bylo toho fakt moc! A já si říkala "sakra, kam jsem to vlezla?" No, zpátky ke dni příjezdu. Po všech těch nových informacích se mi skoro kouřilo z hlavy. Děti vlastně nebyly celý den doma, protože byly u táty. Večer přišly. Tak jsem vzala dárky, který jsem pro ně všechny měla a sešla dolu. A přišel šok. Nechala jsem jim u strejdy udělat skleničky se jménema (a dělá to fakt krásný, tak pokud byste chtěli, můžu Vám dát kontakt) a pro pejska mísu, taky se jménem. Jenže jsem se dozvěděla, že mi Naty(ex aupair) napsala špatně holky a psovo jméno. Bomba. Nechápu, jak se tohle může někomu stát, kord když se ho na ty jména ptáte xkrát dokola, aby nenastala chyba. Nevadí. Stane se. Aspoň že ty lázeňský oplatky mi poradila dobře.
Jen taková vsuvka - ani nevíte, jak je těžký teď psát článek o tom, co se dělo od příjezdu, až doteď, protože si říkam, co je a není zbytečné zmiňovat, a tak dál - hrozný. Podle mne bych každému tématu měla věnovat jeden článek, protože ke všemu mám milion slov, milion myšlenek, milion dodatků. 
Ale zůstaneme zatím u rodiny. Další den už byl lepší. Došlo mi, že ten první den mi všechno trvalo dlouho, protože bylo vsechno nový. A to je pak trochu těžší se   tom zorientovat. HM se mě stále ptala, jak se cítím, jak se mám, jestli se mi stýská nebo jestli se stýská mamce. Byla hrozně milá. Zvykala jsem si v tu dobu na to jiné prostředí, ale bylo to easy. Všimla jsem si, že je podle Angličanů každý lovely. Jedí samý, jak tomu říkam já, 'chemický sr*čky'. Na všechno nejenom kolem baráku mají lidi. Podle mého názoru mají hrozně krátký selský rozum. Oni nejsou blbí. Oni jsou prostě jiní. Jiný kraj, jiný mrav.  A tak dál, a tak dál. Těch poznatků už za tu chvilku, co jsem tady mám tolik, že by se to jednou hodilo do samostatného článku o tom, jaký je rozdíl mezi Čechy a Angličany a tak. Haha. Dneska mám problém dopsat tento článek a už plánuju další. Ironie. Nevadí. Takže první dny byly docela hektický. Ten první den se mi podařilo nevyvenčit psa, někdy později jsem málem ztratila klíče. Prostě na mne volá HM a říká "hele, co jsem našla, tvoje klíče, a víš kde byly? Na zemi. Dávej na ně pozor." Super. V tu chvíli jsem musela vypadat jako největší trotl, že tu jsem ani ne 3 dny, a už skoro ztratím klíče. Za celou tu dobu už se mi dokonce podařilo už šestkrát zaspat. Nejsem na sebe pyšná. Naštěstí první týden utekl dost rychle, jelikož jsem pracovala od úterý, středy mám zpoloviny volné, a pak jen čtvrtek a pátek. A vlastně jsem tu byla první týden, a už jsem měla totálně nabitý program na víkend. Nemohla jsem se ho dočkat. Mezitím v týdnu jsem poznávala to místo, kam jsem se přestěhovala, muj nový domov. I les mi přišel něčím krásnější a kouzelnější, než lesy v Čechách. Asi tak třikrát ten týden jsem vytáhla ven i foťák. A pořád fotila. Auta, domy, kytky, stromy, lampy, keře, ulice. Všechno to bylo nový a krásný - a to pořád je. Myslím, že krása Anglie se mi nikdy neznevšední. A jestli jo, tak si dám facku a půjdu se podívat na nějaký místo, který jsem tu ještě neviděla. A zas a znovu budu němá z úžasu. Co se týče samotného centra Londýna. To je prostě srdeční záležitost. 'If you are tired of London, you are tired of life.' Neskutečně pravdivý. Ale bůhví,  jak budu mluvit za rok. Haha. Zatím mě stále baví chodit i na blbý procházky s Holly do lesa. A když už jsme u Holly. Už po týdnu tady jsem se při pohledu na ní málem rozbrečela, když sem pomyslela na to, že ji jednou budu opouštět. A všechno bude, jako bysme spolu nikdy netrávily každý den. Je to absolutně boží pes. Takovej muj šmudla. No, bude to jednou těžký. Co dál říct.  Nechci totiž míchat zážitky s rodinou. O tom, co dělám, nebo co jsem doteď dělala ve svém volném čase, bych chtěla psát zvlášť. Každopádně nemůžu uvěřit tomu, že jsem to dokázala. Tomu, že jsem tu, žiju si tu, jako by se nechumelilo. Je mi tu fakt skvěle. Po Česku se mi, upřímně, nestýská ani trochu. Celou dobu jsem to brala všechno hrozně sportovně, ale krizi už jsem měla, a to hned dvakrát. Poprvé když jsem konečně otevřela dopis od maminy, který byl schovaný v kufru a který jsem tam našla už při vybalování, ale bála jsem se ho otevřít, tak jsem se k tomu odhodlala až po týdnu. A podruhé to bylo teď, asi dva dny zpátky, když jsem právě začala poslouchat TU písničku, o které se tu furt zmiňuju (ne, pořád to nevysvětlím..). Jsem si takhle při uklízení poslouchala a najednou jsem začala bulet, jak malý mimino. Protože mi došlo,  co jsem udělala. Já jsem tu hrozně šťastná, ale v tu chvíli jsem myslela jen na to, že neuvidím, jak mým dvěma kamarádkám roste bříško, neuvidím, jak jedné kamarádce bude růst malej, nebudu na oslavách narozenin a všeho jiného, nebudu na maturácích, nebudu nikde, a tim pádem nikomu neutkvím ve vzpomínkách spojených s důležitými částmi života. Hrozně mě to v tu chvíli mrzelo. Došlo mi, že ta písnička vyplavuje všechny moje pocity na povrch, a zároveň mi hladí duši. Potřebovala jsem si uvědomit, že všechno má svou cenu. Vždycky musíme něco obětovat, abysme dosáhli toho, co chceme. Já myslím, že jsem obětovala víc než dost. Spoustu jiných lidí si asi ani neumí představit, že by kolem sebe denně neměli své blízké, že by nemohli kdykoliv někoho obejmout, a říct mu, co pro ně znamená, spoustu jiných lidí by asi nezvládlo někde začínat úplně odznova. A já to všechno tak mám, a musela jsem si uvědomit, že nemá smysl něčeho litovat, protože žijeme jen jednou. Naštěstí v době internetu můžu být ve spojení s kýmkoliv se mi zachce a dokonce mi přijde, že s některými lidmi jsem ve spojení víc, než jsem byla v Čechách. A taky je to všechno jedna velká zkouška toho, jaký mám kolem sebe lidi. Lehko se projeví, kdo tě nikdy neměl skutečně rád, když si ani nevzpomene, a ještě líp, když si až po trošku delší době teprve všimne, že nejsi v ČR, divný, co? Ale ano, takový lidi jsou, a já teď vím, že v mém životě už nemají místo. Zároveň si myslím, že to odloučení udělá všechny moje citový vazby k lidem ještě silnější. Třeba s mamkou si myslím, že od té doby, co jsem odjela, máme spolu ještě lepší vztah, než dřív. A chybí mi. Hrozně moc. Ale vím, že kdykoliv můžu zapnout skype,  a zavolat ji a stejně tak i Všem ostatním. Takže z toho všeho plyne jediné - nikdy se neohlížejte na lidi kolem sebe a na to, co si kdo myslí. Vždycky se řiďte svým srdcem. Ten, kdo Vás má doopravdy rád,  s Vámi zůstane, i kdybyste byli na konci všeho a všech a bez internetu a jakéhokoliv spojení. To mi veřte. A i kdyby Vám nakonec měl zůstat i jeden jediný človíček, vy budete vědět,  že on stojí za to, zbytek je ztráta času. Tolik o mých pocitech. Depky jsem měla fakt jen dvakrát, zbytek dní vždycky přistihnu samu sebe, jak šťastně tancuju i při uklízení, zpívám si a říkam si, že mi nikdy nebylo líp. A to už něco znamená!
Příští článek bude o zážitcích, takže převážně o víkendech a sem tam něco v týdnu, o lidech, které jsem tu poznala, o tom, jaký je Londýn tam venku a taky o té písničce! A hrozně moc jsem chtěla poděkovat Všem za odezvu k prvnímu v článku,  když jsem to na fb sdílela, fakt jsem nečekala takovýhle čísla. Díky! Já jsem zase propsala celou noc, protože jsem se nějak kolem 11 rozhodla, že napíšu článek, ale ve výsledku jsem tak trochu prokrastinovala. Ale dopsala jsem ho a to se cení! Takže teď je 3:10 (ve 3:15 zemřeš, haha) a já jdu spát. Zítra, nebo spíš už dneska, je pátek, konečně. A víte co? Plňte si svý sny. Když ne vy, tak kdo to za Vás udělá?