Before

Je úterý 24. května 2016, 23:23 (přeju si..) právě teď, když začínám psát tenhle článek, což znamená, že až bude dopsaný, bude pravděpodobně hodně pozdě v noci, jestli vůbec.  Jsem tu už 22 dní. Ležím ve svém pokoji, ve skvělém baráku jedné skvělé rodiny v Buckhurst hill, který leží v mém milovaném Londýně. V uších mi hraje Blue caravan, písnička, která mě absolutně chytla za srdce, ale k tomu, jak jsem se k ní přišla se dostaneme později. Jsem milionkrát spokojenější, než jsem kdy mohla být. Mám pocit, jako bych našla sama sebe. Doslova. Přemýšlím, jak bych měla pojmout tento článek, jak bych měla začít, ale stejně mi dochází, že je to úplně jedno, protože obsah bude furt stejný, bez ohledu na to, jak napsaný bude. Tak začneme asi takto.... Psal se datum 18. dubna 2016. Po dlouhém přemýšlení o tom, co se svým životem, kdy začnu žít konečně život, jaký jsem chtěla, o tom, jak k ničemu můj život dosud byl, jsem došla k závěru, že chci konečně tu radikální změnu, o které jsem mluvila už asi v roce 2010 (Orka, vím to jen skrz to, že si pamatuješ, že jsem ti v tu dobu o tom mluvila, takže pokud to čteš, diky). Už v roce 2010, kdy jsem byla ještě docela malý prcek, jsem snila o tom, jak se jednou sbalim, a odletim do světa dělat aupair. Nevím, proč zrovna aupair, ale nějakou shodou okolností jsem na to tenkrát narazila, a až donedávna jsem celé ty roky denně pročítala příspěvky holek i kluků, kteří se sbalili, opustili svůj domov a odjeli do světa. Ano, existuje milion jiných způsobů proč, jak a za čím vycestovat, ale malá Baruška se rozhodla pro tohle, a pokud se pro něco někdo takový, jako je ona rozhodne, neni cesty zpět. To si pamatujte. Zpátky k datumu. Psalo se 18. dubna 2016, a já, znavená svým životem, jsem klasicky brouzdala po internetu. Milion fotek, nudný i zajímavý příspěvky lidí, reklamy, zážitky aupairek, a někde mezi tím vším jsem narazila na jeden inzerát ze sta dalších.  Za ty roky jsem jich četla nespočetně moc. Nabídky do rodin po celém světě, příspěvky o špatných i dobrých rodinách. A tenhle byl zcela obyčejný. Nějaká Natálka hledala za sebe náhradu do rodiny v Buckhurst hill v Londýně. Single HM (zkratka pro host mum), holka (11let), kluk (13let) a pejsek Holly. Vážně, byl to jen další z několika set inzerátů, které jsem čítávala denně, ale ja věděla, že se mám ozvat. Ano, věděla. Vždycky jsem říkala "když víš, tak víš, a nezáleží co". Natálka mi napsala víc informací o rodince a já byla neskutečně nadšená. Abych Vám to upřesnila, na rodině nebylo NIC ale opravdu nic zvláštního nebo extra zajímavýho, ale já věděla, že jsem věděla. Napsala mi, abych napsala 'my dear family letter', který pak pošle HM na maila, aby si ho přečetla. A domluvily jsme se, že ve čtvrtek 21. dubna budu mít s HM skype. Ok. Rozhodla jsem se do toho dát všechno. Nespala jsem ten doma, takže děkuju Honzovi za trpělivost se mnou. Celou noc, opravdu celou noc, jsem psala. Milionkrát jsem to na papíře přepisovala. Milionkrát jsem to chtěla vzdát.  Ne kvůli špatný angličtině nebo že bych nevěděla,  co o sobě psát. To jsem věděla, ale víte,  jak moc těžký je psát dopis někomu, koho vůbec, ale vůbec neznáte, a chcete se mu zalíbit, chcete aby o Vás věděl všechno,  co by vědět měl a hlavně ho chcete zaujmout? Věděla jsem, že nesmím nic pokazit, protože jsem prostě věděla, že je to to pravý. Když už jsem měla výsledek hotový na papíře a přepisovala to Natálce do maila, výsledek v mailu nakonec byl úplně jiný, než původně na papíře. Asi si to umíte představit. Ve 4:07 jsem maila odeslala. Spadl mi kámen ze srdce. Ještě teď mám před očima samu sebe, milion kafí v sobě, napuchlý oči ale klid v duši. Nevěděla jsem co dál. Jít si lehnout na tu hoďku, nebo vydržet, než Honza vstane do školy a jet domu? Nakonec jsem si lehla. Ale kvůli tomu nadšení jsem stejně nezabrala. Mezitím někdy v noci jsem psala mamce, která byla na noční, že co kdybych jen tak mimochodem jako odjela do Londýna. Muselo to pro ní být docela scary, jak se všechno pak rychle semlelo. No... někdy v šest ráno jsem jela domu. Mamka po noční, já po propsaný noci, a povídaly jsme si o tom. Hlavně jsem si furt připomínala, že to vyjít nemusí, že si teď HM přečte ten dopis, a nemusí se už ozvat, a nakonec ani k tomu skypu zítra nedojde. Bylo asi 9 ráno, a já, vážení, jsem nám šla nalít víno. Bylo mi z toho stresu čím dál tím víc špatně. Pořád jsem si říkala, že Naty v Anglii má o hodinu méně, takže ještě asi spí, nebo že ještě neměla čas odepsat. Když v tom přišla zpráva.  Od Natálky. Bála jsem se to otevřít. Když jsem to konečně přečetla, kopla jsem do sebe celou skleničku vína. A mám takovej dojem že jsem z toho zmagořila. Mamka nechápala. Ve zprávě stálo "Ahoj, tak by s tebou chtěla mluvit už dnes aby si mohla přijet co nejdřív :-)". WHAT? Já plánovala,  jak celý den budu trénovat otázky, angličtinu, budu se psychicky připravovat na zítřek a nebo, že to vůbec nevyjde. A ono se jim to líbilo a to až tak, že budeme volat už dnes?! Proboha, další víno, prosím. Každopádně jsem se na to vykašlala a my to pak s mamkou zalomily a šly spát. Ráno moudřejší večera (v mém případě pozdní odpoledne moudřejší dopoledne). Po probuzení se na mne nabalily všechny problémy. Já vlastně mám nefunkční noťas, pevnej počítač si funguje, jak se mu zachce, můj čtyřletý kamarád telefon s takovými věcmi jako skype nespolupracuje. Co teď? Naštěstí má maminka skvělou kamarádku, ktera má ještě skvělejšího syna, a půjčili mi noťas. Hovor měl být v 8. Měla jsem spoustu času. A samozřejmě, to bych nebyla já, aby se to neobešlo bez komplikací. V 6 mi Natálka psala, jestli bych nemohla už za půl hodiny. Co prosím? To jakože jsem si ještě nevyzvedla ten noťas, nejsem upravená, připravená, a mám za půl hodiny mít skype s mojí potencionální budoucí HM? Musela jsem to posunout aspoň na tříčtvrtě, rychle do sebe kopnout skleničku vína a přesně ve třičtvrtě mi volala. To bylo rychlý. Super, co teď. Co mám říkat? Hi, how are you? Fine, just little bit nervous. Rlly? Báro? Vzpamatuj se. Mám takový dojem, že jsme volaly celkem dlouho a měly jsme si o čem povídat. Už od první minuty našeho skypu jsem věděla, že do toho jdu. No matter what. HM byla strašně sympatická, úsměvavá, milá a vstřícná. Byla jsem nadšená sama ze sebe, jak moc ji rozumím. Až na jeden fail, kdy jsem tak trochu nechápala, o jakým undergroundu to mluví. Jakože, wtf, i don't know what the f*** is the f****** underground. Ne, to jsem neřekla nahlas. Ale nějak mi nedošlo, že metru neříkají metro, ale underground. Báro, haló, chceš do Londýna a nevíš co je underground? Haha. Viděla jsem i Holly(i děti), o kterou, jak mi bylo řečeno, je důležitější se postarat, než o děti, tak moc ji prý miluje. Vtipný. A na konci skype přišla na řadu ta očekávaná otázka 'byla bys ráda naší aupair?'. 'Jestli to má být otázka, jestli k Vám chci a beru Vás, tak ano, ano, ano a ANO'. Super. To bysme měly. Následující dny jsme řešily, kdy poletím. Bylo 20. dubna a já už 3. května měla letět. Jak to sakra mám všechno stihnout? Koukala jsem na letenky tak na 5. května, to by mi asi vyhovovalo nejvíc, nejenom, že to bylo levný, ale taky bych měla víc času si ještě užít Čechy. Jenže 2. května byl v Anglii svátek, takže volno, a HM chtěla, ať přiletím ten den, už jen proto, že bude mít volno, a bude se mi moct ten první den věnovat. Ale následně přišel šok, když jsem se rozhodla si na toho 2. najít letenku. Jen proto, že to je blbý svátek mám za letenku platit 3x tolik? Ani náhodou! Teď přišlo to nejmilejší gesto, prý mi na letenku přidá, pokud je to jen otázka peněz. Nakonec ji platila ona sama. Měla jsem z toho dobrý pocit. Ne proto, že jsem ušetřila (blbost, měla jsem v plánu ji část peněz vrátit, až přiletím), ale proto, že jsem se díky tomu cítila o něco víc jistěji. Takže 22. dubna byla zaplacená letenka. A víte co? Číslo sedadla bylo 33E. Trojka je moje šťastný číslo a to doslova. Znamení. Mám dojem, že jsme ten den ještě jednou volaly, abysme pořešily ty letenky. Další víno, prosím.  Přišlo pondělí 25. dubna, a ten den jsem měla spoustu věcí na vyřešení. A tak jsme s maminou půl dne strávily v autě. A samozřejmě, to bych nebyla já, aby se něco nestalo. Vystupuju si takhle z auta, že si jdu něco vyřídit a víte co? Nemam občanku. A to prosím nemám ani pas, protože se dá v ramci EU cestovat jen na občanku. Takže letenka zaplacena, všechno na číslo občanky a já ji nemám?  Panika! Samozřejmě jsem ji pak našla doma, ale nechápu co tam dělala. Asi si ta sviňucha chtěla udělat pohodku sama doma, než společně odletíme. Ten den jsme s HM volaly ještě jednou. Do třetice všeho dobrého. A pokud se si říkáte kde je to víno. Tak ano, správně, i napotřetí sem se musela nalít vínem. Mamka měla pocit, že než odletim, bude ze mne alkoholik. 26. dubna jsme si udělali výlet do Prahy, nesměly chybět nachos a drinky v Pepe Lopez (moje oblíbené místo), a konečně jsem byla na running sushi, aka 'sněz, kolik sníš'. Málem jsem dostala pokutu v metru. Jak jinak. Mám pocit, že větu 'to bych nebyla já, aby se mi něco nestalo' si můžu rovnou nechat vytetovat na čelo. Nemusím asi psát, jak probíhaly následující dny. Pořád jsem poslouchala věty typu, jestli jsem si to nerozmyslela. Nejlepší výrok byl "co bys dělala, kdyby ses rano vzbudila, a tvůj kufr, se všemi věcmi by tu nebyl?". Mami, vážně? A bylo to tu. 2. května. Cesta na letiště. Plný auto. Zácpa. Panika. Co když nestihnu letadlo? Kufr odbaven. Tisíc a jedna cigareta vykouřena. A blížil se čas odletu. Zapomněla jsem zmínit to, že jsem se našly s jinou slečnou(Klárou), která měla letět tím samým letadlem, taky jako aupair. Ta už prošla kontrolami. Přišlo loučení. Upřímně, nesnáším loučení. Ne tohohle typu. Cítila jsem se, jako by měl přijít konec světa. Jakmile jsem prošla do duty free zóny (myslím, že se tomu tak říká), hledala jsem kavárnu. Zároveň se snažila připojit na wifi a spojit se s Klárou. Usadila jsem se, objednala si kafe. Nejhorší a nejmenší kafe v mém životě. Jednou jsem si srkla. Zaplatila sto deset korun a letěla. Amatér. Nedošlo mi totiž, že musím ještě projít kontrolou. Nebýt toho, že mi Klárka psala, že už je ready bus na letadlo, tak bych tam seděla dokud by nebylo tak 10 minut před odletem a letadlo by mi uletělo. "To bych nebyla já, aby se mi něco nestalo." Jakmile jsem prošla, přišel tam týpek, který jim tam oznámil, ať už nikoho nepouští.  To bylo o fous! Teď přišla panika. Poprvé a naposled jsem seděla v letadle cca deset let nazpátek. V letadle jsem seděla uprostřed,  z každé strany obklopena chlapama. Předemnou zajímavej anglán, který se vždycky tak nenápadně otáčel, až mi ho bylo líto. A upřímně, panikařila jsem celý let. Nebýt písniček a lízátka, tak to asi nedám. Když se na to ale dívám zpětně, nebylo to vůbec špatný. Jen ten stres dělal hodně. Takže už se těším, až někam poletím znovu. No, zpátky k letu. Byly docela slušný turbulence. I když asi to bylo normální, pro mne to byl hurikán. Haha. Konečně přílet, i když přílet se tomu říct nedá. Byl to celkem tvrdej dopad na zem. Ale budiž. Jsem v Anglii! Halooooo! Já to dokázala! Splnila jsem si to, co jsem si vždycky přála. Nemyslím to, být v Anglii. To už jsem byla. Myslím to, opustit česko na docela dlouhou dobu, odtrhnout se od všeho tam doma, a budovat jiný 'doma' jinde ve světe. Na letišti v Londýně nám chvilku trvalo, než jsme našly kufry. Ale podařilo se. A já se bála, co mě čeká dál. Měl na mne čekat taxikář s mým jménem.  A co nevidim? Postaršího pána s papírem a na něm nápis 'BarbaChna Vilain'. Simone, vážně? I přesto,  že už jsem ji párkrát řekla, že je to moje přezdívka a dokonce jsem ji i posílala moje celé jméno kvůli letence, ale ona si pořád myslela, že se tak jmenuju? Haha. Co se týče pána, hned mi vzal kufr, že mi ho vezme. Víc než o ty kufry jsem bála o něj.  Staroušek jeden. Ale byl milej. A dokonce kvůli mně vyhnal i vosu z auta. Cesta byla dlouhá. Dost dlouhá na to, být čím dál,  tím víc nervózní. Když jsme se konečně blížili k cíli, zvažovala jsem i možnost vyskočit za jízdy a vrátit se zpátky na letadlo. Šílený. Ale jinak ahoj, Londýne. Tak jsem tu. Ráda tě vidím. Budem si rozumět? Já myslím, že jo. Až moc dobře! Co se týče příjezdu do rodiny a o tom, co se dělo potom a co se děje teď, napíšu další článek. Je 1:45 a asi bych měla jít spát. Ještě pořád mi hraje jedna a ta samá písnička, o které jsem se zmínila na začátku. A bohužel jsme ještě nedošli k vysvětlení. Takže o tom potom. Děje se toho milion a všechno bych chtěla napsat. Ale mám dojem, že už jen tenhle článek sám o sobě je až moc dlouhý. Klobouk dolu před tím, kdo došel až sem. A jen tak, abyste věděli. Sny se plní, všechny. Ale musíte si za nimi jít. Doslova. Smějte se, šiřte dobrou energii, a pokud ji nemáte,  tak si ji udělejte. 

Posílám pusinku z Londýna Všem mým láskám, který jsem opustila, ale jen fyzicky, psychicky se to nestane nikdy.